Čerpáno z knihy "Dějiny Zlínské farnosti".

Činnost Milosrdných sester sv. Kříže v Malenovicích

(1872 - 1882, 1903 - 1950)

Industriální škola, mateřská škola, pečovatelská služba, kurzy pro dívky, vyučování

Malenovice a Pohořelice koupil roku 1804 od hraběnky Marie Antonie Černínové Leopold I., člen konopištské větve staročeského rodu Šternberků. Jeho manželkou byla Karla Walseggová. Po synu Jaroslavovi se jim narodil syn Leopold II. Šternberk, jehož manželkou se stala o 29 let mladší Louisa, rozená kněžna z Hohenlohe (nar. 21. 8. 1840). Tato prodlévala v roce 1871 na letním pobytu v Kammer am Attersee v Solnohradsku. Při nedělní mši svaté v nedalekém Schörflingu viděla v kostele tři sestry svatého Kříže. Na její dotaz jí místní farář vyprávěl o jejich činnosti u dívčí mládeže, u dětí a u nemocných. Zatoužila mít tyto sestry na svém panství v Malenovicích. Poslala generální představené Matce Marii Terezii Schererové do švýcarského Ingenbohlu prosbu o sestry. Bylo jí brzy vyhověno. Dne 14. května 1872 přijely do Malenovic tři sestry, aby sloužily chudým, nemocným a dětem. Byly to: sestra Elekta Kaltenbachová, narozená roku 1836 v německém Furtwangenu, naposled působící v rakouském Schörflingu, a dvě novicky v Čech, sestra Odilo Falgeová, narozená roku 1851 ve Vrchlabí a sestra Alžběta Zinkeová, narozená roku 1842 v Broumově.

V této době spravoval malenovickou farnost P. Pavel Král. Olomoucký arcibiskup Bedřich kardinál Fürstenberk jmenoval superiorem sester kroměřížského kanovníka Františka Seka a přál si, aby i moravské dívky byly přijímány do kongregace. Dopis hraběte Leopolda II. kanovníku Sekovi z 29. června 1872 je zatím nejstarším uchovaným dokumentem o počátcích moravské provincie sester sv. Kříže. Hrabě popisuje, jak se o svém záměru příležitostně zmínil olomouckému arcibiskupu Fürstenberkovi, který s tím byl „dokonale srozuměn a uznal toto podnikání za velmi chvályhodné.“ Pak pokračuje: „Uvedl jsem tedy tuto instituci v život tím, že 14. května tohoto roku přišly tři sestry do Malenovic. Když byly s tímto dobročinným podnikem seznámeny obce, byly nadšeny dobrodiním, které mělo sloužit k jejich prospěchu, a to tím více, že bylo pro ně bezplatné, poněvadž budu ústav vydržovat na své náklady.“ Jak se praví v dopise dál, mělo se ulehčit především zaměstnaným matkám, o jejichž malé děti budou nyní sestry v pracovní době pečovat. Pisatel žádal, aby konsistoř prostřednictvím kanovníka Seka projevila i písemně souhlas se zřízením ústavu a dala faráři potřebné pokyny vzhledem k duchovní péči o sestry. O hmotné potřeby se zavázala starat hraběcí rodina. Přidělila sestrám starší domek pod hradem na svahu kopce Skalky. V něm žily sestry v chudobě vpravdě františkánské.

Po svém příchodu do Malenovic otevřely dětskou opatrovnu a industriální školu. V té době to byla škola, na níž se učily dívky, které už skončily povinnou školní docházku, anebo mladší přes prázdniny, praktickým předmětům jako šití, vaření, péči o děti a domácnost: Někde existovala i výuka jazykům a hudbě. Byla to na tehdejší dobu velmi prospěšná instituce, poněvadž přispívala ke zvýšení životní úrovně a pokud tyto školy vedly sestry nebo katolické učitelky, mohly přispět i k náboženské formaci dívek. Sestry se v Malenovicích brzy staraly o sedmdesát dětí. Už v srpnu 1872 se musely přestěhovat do většího domku. Dne 26. listopadu 1872 je navštívil olomoucký arcibiskup Fürstenberk a ujistil je, že je bude považovat za děti své diecéze. V Malenovicích vznikl noviciát.

Dne 16. ledna 1873 zemřela po dvoudenní nemoci hraběnka Louisa Šternberková. Její smrt „nemálo zranila srdce chudičkých sester“, jak čteme v kronice, „neboť pozbyly nejen šlechetnou dobroditelku, ale i mateřsky pečlivou duši, která je ještě na smrtelné posteli odporoučela svému urozenému choti.“ Hrabě slíbil sestrám, že je bude považovat za její odkaz a podle možnosti je bude podporovat. K věčnému odpočinku byla hraběnka Louisa uložena v hrobce Šternberků v Malenovicích. Hrabě Leopold II., jemuž bylo už 62 let, se odstěhoval se svými třemi syny a s dcerou do zámku v Pohořelicích.

Dne 7. dubna 1873 odejely první tři sestry a čtyři kandidátky do Reinu ve Štýrsku. Obě novicky (sestra Alžběta a sestra Odilo) tam složily řeholní sliby a čtyři kandidátky měly obláčku. V Malenovicích složila první řeholní sliby sestra Alina Dussová 15. října 1874. Sestry se musely se na svou činnost připravovat i po odborné stránce, aby získaly osvědčení učitelské způsobilosti. První sestry se pedagogicky vzdělávaly v Opavě, další v Olomouci. Bylo mnoho i jiných starostí. Zákony a předpisy Rakouska-Uherska byly přísné a vztahovaly se i na zřizování řeholních konventů. Zemský úřad vyžadoval, aby se v žádosti uvedly prostředky a způsob obživy a druh působnosti, informace o mateřském domě kongregace a o státním občanství sester. Povolení k působení na Moravě došlo až v létě 1874, přestože vyřizování bylo poněkud jednodušší, protože sestry sv. Kříže působily už od roku 1860 v Čechách.

Stále přibývalo dětí a dívek, které se chtěly u sester vzdělávat, i těch, které se chtěly stát členkami řeholního společenství sester sv. Kříže. Bylo třeba zřídit větší provinční dům. Za pomoci hraběte Šternberka a olomouckého arcibiskupa kardinála Fürstenberka se podařilo za vedení Katolického podpůrného fondu postavit vhodný dům v Napajedlích, kde se zřídila škola a kam se 24. srpna 1876 přestěhoval noviciát..

Sesterská kronika pokračuje: "Sestrám v Malenovicích pak nastaly smutné časy. Jeden z nepřátelsky smýšlejících si nedal pokoje dotud, až se mu podařilo sestry odtamtud vypudit. Hraběcí správce totiž naléhal na ně tak dlouho, až se rozhodly dobrovolně ústav opustit, což se stalo v roce 1882."Podle kroniky zapomněl hrabě Leopold Šternberk na slib, daný umírající manželce Louise, že neopustí křížové sestry, sídlící v chudém domku v podhradí malenovického hradu. Kdo však tento slib v paměti stále uchovával, byl tehdejší pohořelický farář Jakub Slavík, který mu jej několik let před smrtí připomenul. Hrabě to uznal a "od té doby bylo jeho velkou snahou, aby opuštěný ústav v Malenovicích byl znovu zřízen."

Prvním krokem k uskutečnění tohoto záměru byl dodatek závěti, učiněný 31.12.1896: "Určuji, aby se po mé smrti zřídila filiálka sester sv. Kříže v Malenovicích v domě č. 91, který je mým vlastnictvím, a sice se stavem tří sester, které se budou věnovat opatrování a výchově malých dětí, dále vyučování dívek ručním pracím a ošetřování nemocných. Provedením tohoto úkolu pověřuji svého syna Leopolda. K tomu účelu určuji úroky z kapitálu 30.000 zlatých, který je uložen ve Vídni v cenných papírech. ... Můj syn Leopold má toto ustanovení mé závěti co nejdříve uskutečnit."

Hrabě Leopold II. Šternberk zemřel v Rajci 21. září 1899 ve věku 88 let. Šterberkům patřilo několik panství v Čechách a na Moravě. Leopold III. Šternberk přenesl své sídlo do Častolovic v Čechách. O provedení závěti se staral pohořelický farář Jakub Slavík, který se stal farářem a viceděkanem v Malenovicích. Rozvinula se rozsáhlá agenda o podmínkách a různých okolnostech opětného převzetí činnosti v Malenovicích. Překážek nechybělo. V   zápisu provinční správy z 11. 3. 1901 je uvedeno: "Když se sestry přesvědčily o chatrném stavu domu v Malenovicích a když při komisionelním řízení architekt uznal, že dům je na spadnutí, učinila komise ve svém řízení návrh, aby se kapitálu použilo k nové výstavbě a pak se čekalo, až kapitál naroste tak dalece, aby byl provoz ústavu finančně zajištěn."

Různá jednání se protáhla. K nové výstavbě nedošlo. Přesto ale 25. května 1903 odpověděl prelát Blažek jako superior sester sv. Kříže olomouckému generálnímu vikáři Janu Weinlichovi: "Usídlení a působení sester v Malenovicích povolilo císařsko královské místodržitelství v  Brně 19. srpna 1873. ... V roce 1882 sestry se souhlasem hraběte Šternberka odešly do jiného ústavu, v němž byly prospěšnější než v Malenovicích, kde kromě toho nemohly s  nedostatečným finančním příspěvkem vystačit. Nyní se tam mají na přání zemřelého hraběte tři sestry vrátit podle smlouvy, uzavřené 3. května 1903 mezi Leopoldem Šternberkem mladším a provinční představenou sester sv. Kříže. Podle této smlouvy dává hrabě k dispozici domek č. 91, jakmile bude opraven tak, aby odpovídal státním předpisům pro školky a mohl sloužit jako vhodný byt sestrám. Majetnické právo na dům si však výslovně ponechává. ... Z úroků kapitálu 30.000 zlatých se bude sestrám ročně vyplácet 2 000 K ve čtvrtletních splátkách.“

Vyskytlo se ještě dosti úředních průtahů a potíží s povolením činnosti, než se mohly tři sestry 13. září 1903 v Malenovicích usadit. Oficielní otevření ústavu se konalo 20. září 1903.

Když hrabě Šternberk přijel se svou manželkou do Malenovic v srpnu 1909, uznal, že je třeba domek opravit a poskytl k tomu potřebné finanční prostředky. Rok 1913 začínal pro Malenovice smutkem nad úmrtím velkého dobrodince sester pana děkana Jakuba Slavíka, který zemřel koncem roku 1912. Na jeho místo nastoupil 24. dubna 1913 pan farář Štěpán Čech. Ve všech proměnách doby se snažily sestry plnit své původní poslání. Kromě vedení mateřské školky dávaly kurzy šití a vaření a vyučovaly náboženství, ošetřovaly nemocné a staraly se o výzdobu kostela. O prázdninách také poskytovaly možnost zotavení spolusestrám z jiných domů. Lidé byli vděčni za služby, které sestry pro farnost konaly.

V době první světové války i po ní trpělo řeholní společenství nejen hmotným nedostatkem, ale i vnitřním ohrožením, jež se projevilo ztrátou povolání tří sester. V roce 1921 přišla do mateřské školy sestra Helena Adamcová. „I když válečná drahota přešla, často doléhaly na sestry krušné chvíle. Živobytí drahé, otop nestačil. V kruté zimě byla sestra Helena vyslána za panem hrabětem Leopoldem Šternberkem do Častolovic s prosbou, aby svou podporu zvýšil. Hrabě uznal, že ony dva tisíce ročně nestačí, ale řekl, že vzhledem k tomu, že mu byly odebrány mnohé statky, nemůže vyhovět. Dovolil však, aby sestry dostaly kousek pole na nasazení brambor.“ (Kronika) Při další návštěvě v Malenovicích dovolil, aby sestry dostávaly dva litry mléka denně zdarma.

Mateřská škola prospívala, inspektoři uznávali výkony sester a také rodiče byli spokojeni, zvláště když jejich děti účinkovaly na různých besídkách a divadlech. V roce 1929 začala sestra Jena vyučovat náboženství ve škole a v roce 1933 nastoupila jako učitelka do školky sestra Emila Řimánková. V roce 1936 byl pan děkan Štěpán Čech, dobrodinec sester, přeložen do Černotína. Jeho nástupce P. Pilka působil v duchu svého předchůdce a pomáhal sestrám radou i skutkem. Při jedné návštěvě poukázal inspektor Plachý ze Zlína na veliký počet dětí a nabádal k rozšíření školky. Obecní úřad poskytl po dlouhém prošení a vyjednávání pomoc při úhradě výdajů za stavební úpravu domu, kromě toho sestry obešly továrníky ve Zlíně s prosbou o přispění a pan farář vyhlásil v kostele na ten účel sbírku. Dílo se podařilo. O odvážné pokoře sester svědčí i tento zápis z kroniky: „Sestra Emila chtěla sehnat pro školku houpacího koně. Prosila telefonicky zlínského pana Baťu o poloviční slevu. Odpověděl, že ne jednoho, ale dva koně dostane zdarma.“

V roce 1937 zemřel hrabě Leopold II. Šternberk. Soudní obhájce zrazoval jeho syna Jaroslava, aby nepřebíral starost o malenovický klášter. „Hrabě se ale přemluvit nedal. Nejen, že nám neodepřel 2 litry mléka denně a 2 000 korun ročně, ale zaplatil nám při přestavbě mateřské školy všechnu zednickou práci a slíbil zvýšení zadní části domu a novou střechu“. (Kronika 1938) Prosit o pomoc nebylo vždy jednoduché. „Po mnoha prosbách a žádostech se nám podařilo vyprosit u pana hraběte nový plot, protože starý byl chatrný a místy rozlámaný.“ (Kronika 1939) Zdatnou představenou sestru Ladislavou Novotnou vystřídala stejně obětavá sestra Bronislava Pernická. To už propukla druhá světová válka. I sestry tísnila nesvoboda, drahota a nedostatek potravin. Bylo jim vyměřeno, kolik čeho musí z malého hospodářství odevzdat, např. vejce a sádlo. Mléko už sestry ze statku nedostávaly, avšak našli se jiní dobrodinci, kteří sestrám v nouzi pomáhali. Okresní péče o mládež ve Zlíně pověřila sestry vařením polévek pro chudé děti a pro nemocné.

Dne 1. listopadu 1942 byla mateřská škola německými úřady zestátněna, ale činnost sester v ní byla ukončena až 15. července 1943. Téhož roku sestry převzaly pod záštitou Charity pečovatelskou službu. Dne 4. ledna 1943 zemřel hrabě Jaroslav ze Šternberků. Byl pochován ve hřbitovní kapli v Malenovicích. V posledních dvou letech války se v domě střídali různí vnucení nájemníci, slovenští dělníci a ostravští horníci, pracující na velkostatku, který zabrali Němci, rodiče německých dětí, ubytovaných na měšťanské škole, vojáci němečtí, maďarští, pak ruští i rumunští. Nakonec v něm bylo uvězněno 70 zajištěných Němců. Až 21. září 1945 byl dům uvolněn.

Představená kláštera sestra Klára Otrusinová se spolu s dvěma spolusestrami dala s důvěrou v Boží pomoc do díla obnovy kláštera a činnosti. Školský úřad ve Zlíně nedovolil opětné zřízení mateřské školky, proto byl zřízen dětský útulek. Cukrářský kurs, vedený sestrou Klárou, se těšil velké oblibě. Sestra Ancilla Trochtová obětavě pokračovala v pečovatelské službě. V květnu 1947 byl klášter se souhlasem hraběnky Marie Šternberkové z Pohořelic převeden do vlastnictví Charity. Po úporných jednáních byla dne 1. září 1949 v domě zřízená státní mateřská školka. Sestry byly dne 28. září 1950 přinuceny odstěhovat se do centralizačního kláštera v Bohosudově, kam bylo svezeno 226 sester sv. Kříže z 25 klášterů v Čechách a na Moravě. Sestra Klára Otrusinová (nar. roku 1888) a sestra Ancilla Trochtová (nar. 1881) se musely za osm měsíců se skupinou 84 starších a nemocných spolusester stěhovat do soustřeďovacího kláštera ve Vidnavě. Když tento klášter byl stejně jako klášter v Bohosudově přidělen vojsku, byly všechny nemocné a starší sestry přestěhovány k polským hranicím do Bílé Vody u Javorníka. Sestra Ancilla Trochtová vypomáhala při ošetřování spolusester, dokud mohla. Zemřela v Bílé Vodě, daleko od svého domova, 30. září 1969. Sestra Klára pracovala v kuchyni. Spolu s jinými sestrami vařila pro velké společenství 400 řeholnic z patnácti kongregací, které byly do Bílé Vody, kde „lišky dávají dobrou noc,“ státními úřady přestěhovány z různých klášterů z Čech, Moravy a ze Slovenska. Zde sestra Klára dokončila svou životní pouť 30. ledna 1971. Sestra Emila Řimánková pracovala v  továrnách, poté v domovech důchodců. Zemřela v Choryni 29. listopadu 2000 ve věku 91 let. (Viz nekrolog).

Sestra Emila Řimánková

Nar.1909, 1.řeholní sliby v roce 1931, + 29.listopadu 2000 v Choryni

Narodila se v úřednické rodině 12.srpna 1909 v Michálkovicích u Ostravy. Při křtu svatém dostala jméno Zdenka. Své rozhodnutí zasvětit se Bohu v řeholním stavu, učinila ve svých sedmnácti letech. 1.září 1926 zaklepala na bránu kláštera v Choryni. Jako kandidátka absolvovala ústav pro vzdělání učitelek mateřských škol v Napajedlích. Na jaře roku 1930 začala noviciát, který ukončila 12.dubna 1931, kdy směla složit řeholní sliby.

S radostí působila u dětí v mateřské školce v Jemnici, v Dačicích, ve Vizovicích, v Napajedlích, ale nejdéle. - 15 let - v Malenovicích. Byl to ústav, kde v roce 1872 sestry sv.Kříže začínaly svou činnost na Moravě. Něco z toho ducha začátků tu přetrvalo celá léta. Zdejší malá komunita sester žila františkánsky skromně, ale vládla v ní vzájemná důvěra a blahovůle. Sestra Emila přispívala svým humorem k srdečné atmosféře. Činnost u dětí sestru Emilu velice těšila. Dovedla se vžít do jejich světa a rozněcovat v jejich srdcích lásku k Pánu Bohu. Besídky, které s dětmi pořádala, se těšily všeobecné oblibě.

Bohužel tato krásná činnost byla v září roku 1950 politickými poměry přerušena. I Malenovice patřily do seznamu ústavů, které byly státem zrušeny. Sestry byly vysídleny do českého pohraničí. Tam se i sestra Emila musela zapojit do "výrobního procesu." Pracovala v Sanitním skle v Teplicích a v podniku Tepor v Bohosudově, později v Elitě v Krásné Lípě a v Texlenu v Žacléři. V provinčním archivu se uchovává jako cenný dobový dokument její veršované vyprávění zážitků z továrního prostředí, doplněné žertovnými kresbami. Sestra Emila v nich upřímně líčí trampoty stěhování z místa na místo, obtížné zvykání na novou práci, úsilí státních orgánů, aby se sestry vzdaly svého přesvědčení, zápas o věrnost za každou cenu.

Na podzim roku 1954 přišla opět změna: sestra Emila byla vyvázána z pracovního poměru v továrně a poslána do charitního domova v Teplicích. V roce 1961přišla do domova důchodců v Liběšicích, po deseti letech do Červené Vody u Králík. Jako ošetřovatelka působila celkem 24 roků. Dovedla se přizpůsobit novým požadavkům a sloužila starým a nemocným lidem s jí vrozeným klidem a ohleduplností. Nikdy nespěchala. Měla pro své svěřence čas. Svou vlídností si brzy získala jejich důvěru, dovedla trpělivě naslouchat, když se jí svěřovali se svými životními osudy a starostmi. Pro každého měla dobré slovo, podle možností všem vyhověla. V modlitbě čerpala sílu k obětavé službě všem bez rozdílu. To byla její duchovní bohoslužba: v trpících sloužila samému Spasiteli.

Koncem roku 1978 sestra Emila přišla do charitního domova ve Štípě. Vypomáhala, kde bylo třeba. S oblibou zhotovovala drobné dárky pro děti, při čemž se dobře uplatnily její tvořivé schopnosti a její vkus. Ráda spěchávala do poutního kostela Panny Marie Štípské. I ve stáří si zachovala dětinnou zbožnost, jasnou mysl a zájem o dění ve společenství, v církvi a ve světě.

Když přišla v roce 1990 do Choryně, byla už nemocná. Odevzdaně přijímala vše z Boží ruky, vděčná společenství za všechny jí prokazované služby. I když byla upoutána na lůžko, žertovná nálada ji neopouštěla. Mladé sestry rády naslouchaly jejímu vyprávění. Děkovala Pánu Bohu za jeho vedení, za sílu, kterou jí dával, aby na započaté cestě vytrvala až do konce. Víc a více nemohoucí, úplně odkázána na pomoc druhých, trpělivě očekávala příchod Pána. Na svátek Všech svatých františkánského řádu navečer nadešla pro ni chvíle odchodu z tohoto světa. Věříme, že se nyní splnilo, v co doufala: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Počátek činnosti sester kongregace v Malenovicích zpracovala historička sestra Pavla Křivánková a naši farnosti zaslala sestra Andrea, AKS Olomouc.