Proč nevěřím v Boha


Lucie




"To, že nevěřím v Boha, je asi nejvíce tím, že mě od

malička k tomu nevedli. Rodiče byli vždycky nevě­řící,
a tak mě jako malou k tomu neměl kdo vést.
Život je dlouhý a může se stát cokoli. Třeba za rok
začnu být věřící jako bratranec - a je z něho o něco
jiný člověk než dřív, než začal věřit."


Zamilovaný je svým způsobem také jiný člo­věk
než ten, kdo nevzplanul žádnou citovou
náklonností.
Ten, kdo pozná Boha a uvěří, začne smýšlet,
hodnotit i jednat jako nový člověk.
Do jeho života vstoupila víra.
Věřící člověk vyznává a poznává, že jeho život
nesměřuje do nesmyslné nicoty, ale do smys­luplné
plnosti, která je v Bohu.



Myšlenky jsou jako zápalky.
Zapalují, rozpalují, nebo dopalují.


Smyslem všech smyslů je poznání.
Citem všech citů je nadšení.


Lidský život je jako studna.
Uvnitř je voda, nebo sucho.
V člověku je víra, nebo pusto.


Vnější život vzrušuje nebo rozčaruje.
Vnitřní život uspokojuje nebo znepokojuje.


Život člověka je jako článek neviditelného řetězu.
Nejsi první ani poslední.
Nebudeš-li na svém místě,
pak jsi pro společ­nost zbytečný.

(Převzato se svolením P. Mgr. Dominika Josefa Doubravy O. Praem)